Leden 2011

Lovec Démonů část 2

25. ledna 2011 v 13:49 | Sharten |  Démoni
Když po hodinovém pochodu došli k Ústí malé jeskyně Saya vešla dovnitř jako první, poté co dovnitř vkročil Ezechiel, zatajil se mu dech, to co z venku vypadalo, jako jeskyně zevnitř vypadalo jako útulná místnost dřevěného srubu s postelí kamennými kamny a stolem s židlí, podlaha byla pokryta jemnou kůží z medvěda a různě podél zdí byly naskládány věci k běžnému životu. "Máš to tu opravdu krásně zařízené Sayo nikdy bych něco takového nečekal ." Pronesl užasle . "Děkuji dávala sem to tu do kupy sama , nemáte hled?" usmála se na něj mile . Jen mlčky přikývl a došel ke stolu kde se posadil na židli. " Myslím, že sme našly co sme hledali než sme vzali tu práci ve vsi pane, mněl byste jí to předat ." promluvil náhle Breas. Když dívka zaslechla jeho hlas málem upustila pánev i s obsahem na zem a zmateně se rozhlížela po místnosti. "Kdo to mluvil?"  zdála se dosti rozrušená . "Omlouvám se za jeho způsoby, jmenuje se Breas a je to démon pomocník, kterého sem zdědil já po svém otci, který byl přítelem tvého otce nemusíš se ho bát neublíží ti."Pomalu sundal z pravice rukavici a ukázal dlaň dívce.  Z dlaně vystupovala skoro lidská tvář v patřičné velikosti až na to, že mněla nepřirozeně velká ústa. "Omlouvám se za své chování slečno nejsem vaším nepřítelem a bylo nezdvořilé a nerozumné promluvit dokud se můj pán nerozhodl vás o mě informovat". Pronesl Breas kajícně. Dívka pozorovala tvář na dlani svého hosta lehce šokována tím že je to živé a mluví to lidskou řečí. "Ehm… v pořádku jen sem se polekala, nikdy sem o démonech pomocnících neslyšela… nemáte taky hlad?" zeptala se hned jak se vzpamatovala. " Ne děkuji já už sem dnes večeřel a myslím, že více bych už nesnědl." usmál se Breas. Poté co domluvil, Ezechiel zvedl ze stolu rukavici a opět si jí nasadil, poté sáhl někam pod svůj černý plášť, po chvíli vytáhl ruku ven a držel v ní proužek hnědé kůže kterou si stáhl své černomodré vlasy aby mu nepadaly do obličeje. "Nemáš tu místo, kde bych se mohl opláchnout? Nerad bych tě pohoršoval tím, že si sednu k jídlu zašpiněný od krve a bláta." pronesl a podíval se na Sayu. Ta jen přikývla a ukázala  do rohu místnosti na koženou zástěnu. "Je tam voda a provizorní vana a nějaké ty osušky." pronesla potichu a dál se věnovala přípravě jídla. Ezechiel zmizel na několik minut za zástěnou, když se vrátil byl opláchnutý a voněl po bylinách. "Děkuji, to sem přesně potřeboval ."  usmál se na Sayu  a posadil se ke stolu. Saya před něj položila úhlednou dřevěnou misku a lžíci s voňavým pokrmem, sama se pak posadila na druhou židli a oba se pustily do jídla. Po jídle Ezechiel sklidil ze stolu a posadil se zpět. " Je tu něco co, co ti musím předat je to tvé dědictví po otci. "Sklonil se k batohu a vytáhl z něj předmět dlouhý něco přes půl metru zabalený v rudém plátně, a opatrně jej položil na stůl před Sayu. Dívka pomalu rozbalila plátno zcela mlčky a na stole před ní ležel krátký meč s plamínkovou čepelí ukovaný z rudého kovu  zdobený zlatem a safíry. "tohle my zanechal otec?" pozorovala Saya meč a přejížděla po něm opatrně rukou , jako by se mněl každou chvíli rozplynout . "Ano, původně sem tě sem přišel hledat, abych ti ho předal. To že tu sou démoni sem zjistil, až když sem přišel tak sem přijal zakázku na jejích hlavy." Usmál se na Sayu. " Tvůj otec říkal, že stačí když ho vytasíš a budeš vědět co a jak." Saya ještě chvíli meč pozorovala a pak jej pomalu zvedla a vyjmula ho z pochvy, jakmile držela jílec obnaženého meče v rukou tělem jí projela vlna energie, měla pocit, jako by slyšela otcův hlas, jak jí žehná. V mysli se jí vybavilo vše o používání meče, jako by s ním cvičila celá desetiletí. Když první opojný pocit odezněl cítila se unavená, ale spokojená. Pak si s Ezechielem povídaly dlouho do noci a nakonec šli spát. Když se Ezechiel ráno probudil měl na stole připravenou snídani a u postele  vyprané oblečení, i když bylo ráno prádlo již bylo suché. Ezechiel se pousmál a šel se opláchnout, pak se oblékl do černé plátěné košile, hnědých kožených kalhot a na vrch si oblékl koženou zbroj z černé kůže démona s tepáním z platiny, v klidu se  nasnídal a připravil si věci k odchodu. Když byl připraven vešla do jeskyně Saya s košíkem čerstvých hub a párem ryb. "Musím teď dokončit práci Sayo, ale hned jak to bude hotové tak se sem vrátím, souhlasíš?" Saya trochu posmutněla, ale přikývla. "Dobře, ale bud prosím buď opatrný, nechci aby se ti něco stal, já… cítím se bezpečněji když si poblíž." pronesla potich a začala se červenat. Ezechiel se na ní mile usmál a pohladil jí po tváři. "slibuju, že budu opatrný." Pak vyšel ven a zamířil ke vsi, plášť za ním vlál v raním větru, jen místo, kde vysel jeho jeden a půl ruční meč bylo přitisknuté k jeho tělu. Saya se za ním dívala dlouho do poledne, i když už jej nemohla vidět a po tváři jí stékaly slzy a rty se pohybovaly v tiché modlitbě.

Lovec Démonů část 1

22. ledna 2011 v 14:53 | Sharten |  Démoni
Byl krásný večer, vesnice se pomalu ukládala ke spánku, aniž by někdo tušil, co se děje vysoko na vrcholku hory nad vesnicí.  Stál tam jako by byl smířen se smrtí a v ruce třímal meč Osudu. Proti němu stála bytost z pekel, místo očí měla jen dvě ohnivé koule, a při každém výdechu jí z úst ukápla kyselina. Bestie byla vysoká 150 cm a měla tělo porostlé tmavou šupinatou kůží. Po chvilce vzájemného pozorování se proti sobě oba protivníci vrhli jako dva stroje na smrt.
Jeho meč se střetl s drápy bestie, až odlétly jiskry. Muž se pod náporem zašklebil, nečekal, že bude bestie tak silná. Na tváři bestie se rozhostil vítězný úsměv.
 "Konečně jsem tě dostal, ty jeden zatracenej démonobijče." Pomalu tlačil muže k zemi.
"To si jenom myslíš, ty bestie."
Usmál se muž poťouchle: " Nikdy nepodceňuj nepřítele." Volnou ruku přiložil démonovi k paži a ta odpadla. Rána vypadala jako by paži něco ukouslo, démon zařval bolestí a odskočil od muže. Jeho černá krev skapávala na zem. Tam, kde dopadla na zem, se zvedl obláček kouře, jak spálila to, čeho se dotkla.
"Ty zatracenej bastarde, co jsi vlastně zač!" vykřikl démon a zběsile se rozběhl k dalšímu útoku. Muž se klidně zvedl, vypadalo to jako by se démon pohyboval hrozně pomalu, když byl na dosah, tnul mečem a oddělil hlavu démona od trupu. Tělo se bezvládně sesunulo k zemi, kde se začalo rychle rozpadat, až zbyly jen kosti. Muž se sklonil k ostatkům a zvedl lebku:
"Opravdu to byl ten démon, co tuhle vesnici sužoval tak dlouho, Breasi?" promluvil tiše.
"Co jsem poznal z jeho paměti, tak ano, pane, ale myslím, že on nebyl ten, kterého lidé vídaly, jak zabíjí vesničany," ozvala se odpověď od mužova pravého zápěstí.
"Takže se tu ještě zdržíme, dokud nebudem mít jistotu. Ráno si sem přijdou pro tuhle ohavnost. Jak hluboko ještě klesnou? Co myslíš, starý příteli?"
Jeho hlas byl melodický a klidný, jako by před pár okamžiky nebojoval o holý život.
"To netuším, můj lorde, ale teď se mějte na pozoru, někdo nás sleduje z toho houští za vámi. Je to člověk, ale ne tak úplně," odpověděl tiše Breas. Muž zvedl rukavici a nasadil si jí na pravé zápěstí, pak se klidně otočil ke křoví:
"Ať si kdokoliv, vyjdi ven, neublížím ti. Jen nemám rád, když mě někdo sleduje a ani se nepředstaví." Křoví se pomalu rozhrnulo a vyšla z něj dívka, asi 17-ti letá, s rudými vlasy a zelenomodrýma očima, vysoká 165 cm, oblečená jen v kožené sukni a pásu z kůže přes hrudník.
"J-já se moc omlouvám, nechtěla jsem vás špehovat, ale měla jsem strach," lehce se jí třásl hlas, "prosím, neubližujte mi, já nejsem jako ten co jste ho zabil…," vyhrkla najednou zcela nesmyslně,  ,,…přísahám, že já vesničanům neškodím, zajdu si akorát někdy koupit něco k jídlu, jinak je nechávám v klidu." Dívka se roztřásla a sesunula se na kolena. Muž k ní pomalu vykročil: "Neříkal jsem náhodou, že ti neublížím? Kdopak jsi a kdo byli tvoji rodiče?" pronesl uklidňujícím tónem hlasu. Došel k dívce a upřeně jí sledoval.
Dívka se na něj podívala vlhkýma očima plnýma strachu: "J-jmenuji se Saya a moje matka byla švadlenou ve vsi… Můj otec byl Behetriel." Muž se pousmál a posadil se před dívku:
,,Pak ani není důvod, aby ses mě bála. Znal jsem kdysi tvého otce a vím, že jeho potomek by nikdy neublížil lidem. On byl tím, kdo se postavil Pandemoniu v dobách války, to on naučil lidi bránit se démonům. V očích všech mých kolegů je to hrdina a ochránce všeho lidstva," pronesl lehce zasněně, jako by vzpomínal na něco, co se odehrálo už kdysi dávno.
"Vy jste znal mého otce?" dívčin hlas se zadrhnul, "Víte, já jsem ho nikdy nepoznala, zemřel dřív, než jsem se narodila a vím o něm jen to, co mi vyprávěla matka, než zemřela."
Muž se postavil a došel pro svůj batoh: "Nevíš o nějakém místě poblíž, kde bych mohl přečkat noc, Sayo?" Usmál se na dívku, co nejvlídněji uměl.
"No, kousek odsud je malá jeskyně, kde bydlím, pokud vám nevadí, že budu poblíž, tak tam můžete přespat." Promluvila Saya potichu.
"Dobře, pokud tě nebudu obtěžovat svou přítomností, rád pozvání přijmu. A jsem to nezdvořák, já se nepředstavil! Mé jméno je Ezechiel… Kdysi jsem se učil od tvého otce našemu řemeslu." Hluboce se uklonil, jako by ona byla nějakou šlechtičnou, a to způsobilo, že dívka celá zrudla.