Zelený pamen a Stříbrná záře část 5

1. prosince 2010 v 12:44 |  Dračí příběhy
Všichni se najednou podívali na nebe. Protože slunce však již zapadlo, jen tušili temný stín mezi vysvítajícími hvězdami.
Čaroděj ovšem viděl dobře. Nad vesnicí kroužila dračice jen o málo menší než jeho přítel. Poblikávající světlo hvězd mu ukazovalo její zelenomodré šupiny a kožnatá křídla přecházející ve špičkách v černočervenou temnotu. Gramill, co mi to je jen připomíná, přemýšlel, když pozoroval barevnou skvrnu na tmavém nebi.
"Přátelé, není prostě nádherná?" Pokračoval drak ve své litanii ještě hodnou chvíli, až uviděl, že se muži upokojili a jeho to přestalo bavit. Potom zahulákal cosi dračí řečí a z nebe začala padat další černá skvrna, tentokrát zelenomodrá dračice Gramill.
Sotva se oba vešli vedle sebe do vylidněného prostoru mezi domy, stali se středem pozornosti. Dokonce i ženy s dětmi schovanými za sukněmi se přišly podívat, co se to děje, že jejich muži už nekřičí.
Dornell si veškerou tu pozornost užíval, jak jen to šlo. Jeho partnerka se ovšem evidentně cítila nesvá, snad měla trému.
Draci se vznesli k jeskyním chvíly před půlnocí, když se všichni dosyta vynadívaly (a někteří vynadávali). Šedivec byl nakonec spokojen, že nemusel sáhodlouze vysvětlovat, že dračice nemá na vesnici nejmenší kořistnický zájem. Alespoň o žádném takovém v nejblížší době neuvažuje.
Přesto byl rozhodnut se za Dornellem další den vypravit, aby ho odradil od dalších takových návštěv.
Zamířil k domovu a v hlavě mu pořád bouřily myšlenky o Gramill. V noci se kvůli nim pořád probouzel polit studeným potem, nepamatoval si však, že by se mu něco zdálo.
Ráno vstal těsně po úsvitu. Na uklidnění si udělal šálek byliného čaje, příliš mu to však nepomohlo. Chvíli se ještě procházel mezi stromy a pak vyrazil vzhůru k jeskyním. Slunce již ozařovalo plochu před vchodem, když vystoupal nahoru. Vešel dovnitř a ve svitu kamenů dorazil do druhé jeskyně. V půli cesty chodbou ho ovanul proud moci. Zarazil se se a naslouchal. Ticho kolem však bylo teměř hmatatelné, jen nepatrné chvění vzduchu prozrazovalo, že se dole děje něco podivného.
Přidal do kroku, vzpomínaje při tom na všechna možná kouzla, jež se kdy učil. Nyní zalitoval, že se staral po celé generace o vesnici a pro samé starosti mu nezbylo příliš času na zdokonalování magie. Jak běžel, mohl cítit stále se stupňující moc kouzla. V jeskyni uviděl v namodralém světle Dornella ležícího na boku. Jeho šupiny se zbarvily do tmavě hnědé. Těžce dýchal, vytřeštěné oči hleděly kamsi daleko. Nad ním se skláněla modře pulzující Gramill, zdála se větší než včera, konci křídel jako by pohlcovala světlo. Planoucí oči byly upřeny na tělo u jejích nohou.
"Proto jsem tedy nemohl spát. Proč jsem, sakra, nepřišel dřív?!" Proběhlo čaroději hlavou.
Víc neváhal. Napřáhl rukou směrem k dračici, z dlaně mu vyšlehl kužel zářící energie. Možná jí to nemůže zranit, ale aspoň jí to naruší soustředění, tím si byl jist.
Záře narazila do dračího těla a byla pohlcena černými křídly. Gramill však skutečně vzhlédla se vzteklým řevem mezi pysky. Z jejího pohledu čišela zloba společně s překvapením.
Na Dornellovi byla vidět úleva, šupiny o několik odstínů zesvětlaly. Teprve teď si Šedivec všiml, že jeho přítel krvácí z mnoha ran na hrudi i bocích. Žádná z nich sice nebyla vážná, přesto když je sečetl dohromady, uvědomil si čaroděj, že jeho přítel je na pokraji smrti. Tmavá krev vytékala z ran a kanula pomalu na kamennou podlahu. Nezdálo se, že by si toho drak nějak všímal. Jen jeho oči vysílaly němou prosbu.
Let. Svoboda. Čistota vzduchu nad oblaky... Čaroděj sebou trhl... Tak dávno, příliš dávno. Podíval se na Dornella, pak na Gramill. Co se to děje?
Pohled mu zahalila hustá mlha. Jen matně viděl obrysy těch dvou. Dračice se nehýbala. Dokonce by se odvážil říct, že navzdory mlze vypadala překvapeně.
Bolest? Tak strašná!!! Co to je... Stáda divokých srn. Utíkají. Předemnou? Cítil jak mu praskají kosti. Přesto si neuvědomoval nic, co by svědčilo o takovém kouzlu ze strany dračice. Chuť divoké krve. Rozlévá se v ústech. Jak je to jen dlouho, co... Pak přišlo poznání. Kruté a bolestné, zjevilo se stejně náhle jako předtím pocit letu a větru v očích. Hrát si na člověka. Jak dlouho?
"Promiň, bratře, zapomněl jsem. Odpusť."
To vše stačilo čaroději proletět hlavou za ten krátký okamžik. Když otevřel oči, netyčila se před ním modravá masa svalů a šupin.
Ne, teď se on tyčil nad ní. Cítil, jak se jeho křídla dotýkají stropu největší jeskyně.
V jejích očích viděl strach, ale taky neústupnost. Když se podíval k Dornellovi, spatřil už jen chladnoucí tělo na podlaze, přikryté krví.
Přesto se zdálo, že se mrtvý drak usmívá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Long Long | 1. prosince 2010 v 16:40 | Reagovat

Jak jsem ti už říkala.. Líbil se mi ten "proces" přeměny..

//Let. Svoboda. Čistota vzduchu nad oblaky...
Tak dávno, příliš dávno.
Bolest? Tak strašná!!! Co to je... Stáda divokých srn. Utíkají. Předemnou?
Chuť divoké krve. Rozlévá se v ústech. Jak je to jen dlouho, co...
Hrát si na člověka. Jak dlouho?
"Promiň, bratře, zapomněl jsem. Odpusť."//

Em, tohle.. A pak závěr..
//Když se podíval k Dornellovi, spatřil už jen chladnoucí tělo na podlaze, přikryté krví.
Přesto se zdálo, že se mrtvý drak usmívá.//

2 Bella Bella | Web | 1. prosince 2010 v 18:58 | Reagovat

"Přátelé, není prostě nádherná?" Pokračoval drak ve své litanii
- to mě pobavilo :D

Let. Svoboda. Čistota vzduchu nad oblaky...
- miluju tenhle styl psaní.. je takový vlčí ^^

vybrala bych totéž, co Long, takže se toho zdržím,a le tahle část je obzvlášť hezká..

Prvně jsme nechápala, ale on - proměnil se? Pořád nechápu, co se stalo.. Ale - zapůsobilo to - dost.. Mám ráda takové konce - mrazí z nich a vlastně..nevíš..

Hezky :)

3 Sharten Stříbrný vlk Sharten Stříbrný vlk | 3. prosince 2010 v 21:42 | Reagovat

ještě to není konec bude ještě jedna nebo dvě části to uvydím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama