Prosinec 2010

Zelený pamen a Stříbrná záře část 6

5. prosince 2010 v 21:56 Dračí příběhy
Pak zašátral v paměti a začal odříkávat kouzlo nevídané síly. Jeho řeč zněla podivně, jak jí komolila obrovská morda plná špičatých zubů, přesto se snažil odříkat vše správně. Gramill jen ohromeně zírala, konce jejích křídel se zdály podivně zplihlé, jejich čerň nebyla tou všepohlcující temnotou.
Když dokončil kouzlo, začala se skála zachvívat, ze stropu padaly kousky suti, zářící kameny pohasínaly. Tam, kde pod touto jeskyní byla třetí, se propadla podlaha. Pak se masiv nad nimi začal uvolňovat a čaroděj směřoval svou sílu tak, aby vše padalo k jihu. Kamení sesouvající se ze svahu dolů s sebou odneslo mrtvé tělo, pak se i podlaha pod dračicí začala drolit. Nad ní se však už uvolnil prostor dost velký na to, aby vylétla ven.
Vesničané, překvapení náhlým zamětřesením, udiveně hleděli tam, kde byl po celý jejich život vrchol hory. Nyní odtamtud vylétla jako zelenomodrý blesk dračice, kterou včera viděli s "jejich" drakem. Za ní vyletěl k obloze rozmazaný stříbrný obrys.
Neschopni pohybu sledovali, jak stříbrný stín dohonil dračici, potom byl vidět rozmazaný chumel barev. Nakonec hleděli na zelenomodré tělo, padající do divočiny za horou. Zároveň spadly poslední vratké zbytky kdysi vysokého vrcholu a s posledním z nich skončilo i zemětřesení.
Hnán touhou po pomstě vylétl za dračicí ven. Dalo mu to trochu práce, neboť byl přeci jen větší než ona, ale jakmile se dostal do volného prostoru, zamířil za ní.
Skoro jí dohnal, když se otočila. Snažila se ho zranit, nebo aspoň mu natrhnout kůži na křídlech, aby spadl dolů. Všechna její snaha však byla marná, když se protáhl mezi jejími drápy a silné čelisti, osázené řadami ostrých zubů, pronikly kůží na jejím krku a roztrhly tepnu.
Teplá krev mu potřísnila šíji, než pustil umírající dračici. Dopadla na hromadu kamenů, kupící se na jižním úbočí hory. Až pozdě si uvědomil, že s ní odešlo i to poslední zrnko pravdy o tom, co se tu stalo mezi nimi třemi.
Potom zahledl dole pod sebou strnulé postavičky v obilných polích. Slétl dolů, aby se rozloučil s těmi, mezi kterými žil tak dlouho.
Nejprve se k němu báli přiblížit, když se však nezdálo, že by chtěl někomu něco udělat, dodalo si několik z nich odvahu a přišli k němu. Byl mezi nimy i hospodský Arn.
Upíral na ně své zářivě modré oči, připomínající letní oblohu, zatímco jim říkal, co všechno musí udělat, když už nebudou mít dračí ochranu. O Šedivci řekl, že zemřel pod sutí, a nikdo se v té chvíli nezeptal, odkud vlastně přišel.
K večeru, když bylo vše řečeno, a děti si dosyta prohlédly a osahaly jeho šupinaté tělo, se vznesl za svitu nejhřejivějších paprsků k mrakům.
Pozorovali ho ze země, dokud nezmizel v houstnoucím šeru - obrovský stříbrný drak s modrým hřebenem, táhnoucím se od nozder až po špičku ocasu.
A za ním se pomalu zavíraly mraky těžké vodou, aby první podzimní déšt smyl prach ze zeleného těla, které leželo na hromadě kamení na jižním svahu podivné vyvýšeniny. Nedaleko od něj, na podmáčené a blátité zemi, spočívalo tělo mrtvé dračice.

Zelený pamen a Stříbrná záře část 5

1. prosince 2010 v 12:44 Dračí příběhy
Všichni se najednou podívali na nebe. Protože slunce však již zapadlo, jen tušili temný stín mezi vysvítajícími hvězdami.
Čaroděj ovšem viděl dobře. Nad vesnicí kroužila dračice jen o málo menší než jeho přítel. Poblikávající světlo hvězd mu ukazovalo její zelenomodré šupiny a kožnatá křídla přecházející ve špičkách v černočervenou temnotu. Gramill, co mi to je jen připomíná, přemýšlel, když pozoroval barevnou skvrnu na tmavém nebi.
"Přátelé, není prostě nádherná?" Pokračoval drak ve své litanii ještě hodnou chvíli, až uviděl, že se muži upokojili a jeho to přestalo bavit. Potom zahulákal cosi dračí řečí a z nebe začala padat další černá skvrna, tentokrát zelenomodrá dračice Gramill.
Sotva se oba vešli vedle sebe do vylidněného prostoru mezi domy, stali se středem pozornosti. Dokonce i ženy s dětmi schovanými za sukněmi se přišly podívat, co se to děje, že jejich muži už nekřičí.
Dornell si veškerou tu pozornost užíval, jak jen to šlo. Jeho partnerka se ovšem evidentně cítila nesvá, snad měla trému.
Draci se vznesli k jeskyním chvíly před půlnocí, když se všichni dosyta vynadívaly (a někteří vynadávali). Šedivec byl nakonec spokojen, že nemusel sáhodlouze vysvětlovat, že dračice nemá na vesnici nejmenší kořistnický zájem. Alespoň o žádném takovém v nejblížší době neuvažuje.
Přesto byl rozhodnut se za Dornellem další den vypravit, aby ho odradil od dalších takových návštěv.
Zamířil k domovu a v hlavě mu pořád bouřily myšlenky o Gramill. V noci se kvůli nim pořád probouzel polit studeným potem, nepamatoval si však, že by se mu něco zdálo.
Ráno vstal těsně po úsvitu. Na uklidnění si udělal šálek byliného čaje, příliš mu to však nepomohlo. Chvíli se ještě procházel mezi stromy a pak vyrazil vzhůru k jeskyním. Slunce již ozařovalo plochu před vchodem, když vystoupal nahoru. Vešel dovnitř a ve svitu kamenů dorazil do druhé jeskyně. V půli cesty chodbou ho ovanul proud moci. Zarazil se se a naslouchal. Ticho kolem však bylo teměř hmatatelné, jen nepatrné chvění vzduchu prozrazovalo, že se dole děje něco podivného.
Přidal do kroku, vzpomínaje při tom na všechna možná kouzla, jež se kdy učil. Nyní zalitoval, že se staral po celé generace o vesnici a pro samé starosti mu nezbylo příliš času na zdokonalování magie. Jak běžel, mohl cítit stále se stupňující moc kouzla. V jeskyni uviděl v namodralém světle Dornella ležícího na boku. Jeho šupiny se zbarvily do tmavě hnědé. Těžce dýchal, vytřeštěné oči hleděly kamsi daleko. Nad ním se skláněla modře pulzující Gramill, zdála se větší než včera, konci křídel jako by pohlcovala světlo. Planoucí oči byly upřeny na tělo u jejích nohou.
"Proto jsem tedy nemohl spát. Proč jsem, sakra, nepřišel dřív?!" Proběhlo čaroději hlavou.
Víc neváhal. Napřáhl rukou směrem k dračici, z dlaně mu vyšlehl kužel zářící energie. Možná jí to nemůže zranit, ale aspoň jí to naruší soustředění, tím si byl jist.
Záře narazila do dračího těla a byla pohlcena černými křídly. Gramill však skutečně vzhlédla se vzteklým řevem mezi pysky. Z jejího pohledu čišela zloba společně s překvapením.
Na Dornellovi byla vidět úleva, šupiny o několik odstínů zesvětlaly. Teprve teď si Šedivec všiml, že jeho přítel krvácí z mnoha ran na hrudi i bocích. Žádná z nich sice nebyla vážná, přesto když je sečetl dohromady, uvědomil si čaroděj, že jeho přítel je na pokraji smrti. Tmavá krev vytékala z ran a kanula pomalu na kamennou podlahu. Nezdálo se, že by si toho drak nějak všímal. Jen jeho oči vysílaly němou prosbu.
Let. Svoboda. Čistota vzduchu nad oblaky... Čaroděj sebou trhl... Tak dávno, příliš dávno. Podíval se na Dornella, pak na Gramill. Co se to děje?
Pohled mu zahalila hustá mlha. Jen matně viděl obrysy těch dvou. Dračice se nehýbala. Dokonce by se odvážil říct, že navzdory mlze vypadala překvapeně.
Bolest? Tak strašná!!! Co to je... Stáda divokých srn. Utíkají. Předemnou? Cítil jak mu praskají kosti. Přesto si neuvědomoval nic, co by svědčilo o takovém kouzlu ze strany dračice. Chuť divoké krve. Rozlévá se v ústech. Jak je to jen dlouho, co... Pak přišlo poznání. Kruté a bolestné, zjevilo se stejně náhle jako předtím pocit letu a větru v očích. Hrát si na člověka. Jak dlouho?
"Promiň, bratře, zapomněl jsem. Odpusť."
To vše stačilo čaroději proletět hlavou za ten krátký okamžik. Když otevřel oči, netyčila se před ním modravá masa svalů a šupin.
Ne, teď se on tyčil nad ní. Cítil, jak se jeho křídla dotýkají stropu největší jeskyně.
V jejích očích viděl strach, ale taky neústupnost. Když se podíval k Dornellovi, spatřil už jen chladnoucí tělo na podlaze, přikryté krví.
Přesto se zdálo, že se mrtvý drak usmívá.