Zelený pamen a Stříbrná záře část 4

30. listopadu 2010 v 13:14 |  Dračí příběhy
"Pomyslel jsi na lidi? Víš, co budou vyvádět, když budou mít za humny dva, vlastně tři draky? A kde chceš lovit? Nevykládej mi, že po letech tvého plenění vás dokážou uživit stáda zvěře na jihu..." "Tak to těm svým lidem řekni. Respektují tě. Můžeš jim s klidem říct, že se nehodlám obohatit na jejich dobytku a opravdu nemám v úmyslu jim podpálit pole s pšenicí, nebo co to tam mají. Už jsem se uskromňoval dost, teď jsi na řadě ty! A nyní můžeš být tak laskav a nech mně spát." Poslední slova už šupináč vyřvával na celé kolo, div čaroději nezalehly uši. Ten se tedy raději odebral do svého domu na úpatí hory. V tichém šeru své studovny přemýšlel, dívajíce se na hru stínů venku mezi větvemi stromů. Uvažoval nad tím, jak vesničanům oznámí, že si drak přivede družku. A nejspíš budou mít v brzké době mládě. Doufal, že nepodniknou na draka trestnou výpravu s vidlemi a kosami v rukou.
Pak začal uvažovat nad ní. "Gramill, Gramill. Co mi to jméno jenom připomíná? Určitě ho musím znát!"
Takové myšlenky se mu honily hlavou, přesto si nemohl vzpomenout na nikoho a nic co by nosilo toto jméno.
Teď už nemá cenu draka budit, aby se jej zeptal. Třeba to sám neví. S povzdechem se zvedl z křesla a vydal se k vesnici.
Uvítalo jej ticho. Muži byli na polích, ženy se staraly o děti a vařily oběd. Hospoda byla prázdná. Zamířil směrem k políčkům, aby vyčkal návrat pilných vesničanů. Posadil se na obrubu studny, která sloužila jako zdroj pitné vody. V dobách sucha se z ní vozily sudy s vodou k zavlažení nejvyprahlejších políček.
Slunce se blížilo k zenitu a jeho paprsky se opíraly čaroději do zad. Ten si však stupňujícího se horka nevšímal a hleděl na cestu svádějící boj s bodláčím, trávou a kopřivami. Na půl míle od vsi jí obklopovaly pastviny pro krávy, ovce a několik koní. Dál byla pečlivě obstarávaná pole obilí a kukuřice.
Těsně před polednem se na cestě objevil první z vesničanů. Zpozoroval Šedivce a na jeho tváři bylo i na tu dálku vidět, že uvažuje o důvodu jeho přítomnosti.
"Tak jakou budeš mít úrodu, Harde," začal čaroděj opatrně. V odpověď se Hard zazubil a z vaku na zádech vytáhl dva klasy kukuřice. "Je to lepší, než jsem čekal. Asi pošlu holky na kukuřici už za týden, dva. A taky abych začal brousit kosu..." Bylo na něm vidět, že rád mluví o tom, čemu rozumí a co má rád. "Ty tu ale jistě nejsi kvůli úrodě, Šedivče, to bych tě nesměl znát." Vzhledem k tomu, jak dlouho tu již pobýval, se čaroděj nesmál této prosté myšlence. Opravdu nikdy nechodil nikam jen tak. Možná ještě do hospody na večeři, ale víc nic.
Tedy rovnou k věci, pomyslel si. "Potřeboval bych s vámi všemi mluvit, Harde. Moc by mi pomohlo, kdyby dnes všichni přišli do krčmy. Odpoledne se stejně všichni staráte jen o zahrádu za domem. Počkám tu na Arna a sejdem se v hospodě," podíval se na poplašeného Harda. Ten si ho chvíli nedůvěřivě prohlížel, potom vrátil kukuřici do vaku a zamířil domů.
Zanedlouho se počali od polí trousit další vesničané, mezi nimi i hospodský Arn.
Přišli na konci odpoledne, kdy se již slunce sklání nad obzorem, ale stále dokáže svými paprsky hřát. Rozesadily se u stolů a netrpělivě čaroděje pozorovali. Ten seděl na svém stole u krbu a čekal, až se z kuchyně přitoulá Arn. Nakonec za přítomnosti všech obyvatel začal vysvětlovat situaci.
Odezvy se různily podle povah jednotlivých příchozích. Někteří jen klidně pokrčili rameny, mysleli si : O draka míň nebo víc, stejně jsme v bryndě.
Jiní, těch byla většina, byli proti. A jen ti největší optimisté viděli v nově příchozí nějakou výhodu.
" Co naše krávy?!" "Jak víš, že dokážeš zvládnout dva draky, čaroději?" "Ať si letí někam jinam! Z toho nebude nic dobrého." A podobně. Žádná rozumná vysvětlení nepomáhala.
Nakonec veškeré spory uklidnil podivný hluk shora. Nejprve všichni ztuhli, načež v panice vyběhli ven.
Nad hlavami jim kroužily dva obrovské stíny. Jejich křídla vířila vzduch a dolů se neslo podivné dunění. K tomu se jim z hrdel draly hluboké tóny rozechvívající i zem pod nimi. Jeden ze stínů se začal povážlivě zvětšovat, křídla přitisknutá k obřímu tělu. Poslední sluneční paprsky se lámaly na zelených šupinách a ještěr se jakoby vznášel v duhovém oblaku. Přes veškerou tu krásu tohoto pohledu začali vesničané řvát na poplach a utíkat do svých domovů pro všechno, co by mohli použít proti drakovi. Ten několik sáhů nad zemí roztáhl křídla a měkce dopadl na prázdné náměstíčko.
Čaroděj Dornella zpražil pohledem, ale obr byl ještě příliš rozradostněný z letu a nevšímal si toho.
"Buď zdrav, příteli! Doufám, že jsem ti ty houžvičky moc nepolekal. Řekl si jim to, né? Proč se na mě tak díváš? To si opravdu nezasloužím. Jen jsem jim chtěl Gramill ukázat, aby se nebáli."
V tu chvíli vyběhli rozhořčení vesničané z domů, v rukou pestrou přehlídku zemědělského nářadí, kosami počínaje, přes vidle a cepy až po obyčejné hole. Šedivec ztuhl, drak zařval. Všechno zůstalo stát tak, jak právě bylo a nikdo se neměl k tomu, aby pokračoval v útoku. Dornell se nad všemi tyčil jako slon nad mraveništěm.
"Ted ukaž své divadelní vlohy," šeptl s ironií v hlase čaroděj. Drak však neváhal a začal se předvádět. Role hodného ublíženého draka mu nedělala žádné problémy.
" O ne! Proč se všichni tváříte, jako bych se vás chystal sežrat na svatební hostině?" začal předstírajíc, že zadržuje vzlyky. "To od vás není ani trochu hezké."
Všichni koukali na přehrávajícího draka s rozpaky nebo aspoň s nerozhodností v očích. Provizorní zbraně se trochu sklonily. Dornell pokračoval:
" Já přece nechtěl nic provést. Opravdu. Já jsem jenom nervózní. Víte já.. já jsem si našel dívku. Když se podíváte nahoru na oblohu tak jí uvidíte."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama