Leden 2010

Zelený plamen a Stříbrná záře část 3

20. ledna 2010 v 21:51 Dračí příběhy
Když dojedl, zanechal na stole vedle prázdného talíře stříbrňák - nikdo z přítomných se nikdy nepodivoval, kde je asi bere - a odebral se ke svému domu na severovýchodní straně úpatí vysoké hory. Zamířiv po úzké pěšině mezi stromy, zaslechl z oblohy svistot křídel a poté tlumený náraz těžkého těla kdesi vysoko.
Ráno Šedivce probudil zpěv ptáků vítajících slunce z korun buků a starých dubů
rostoucích kolem jeho domu. Vyhlédl z okna na prozářenou mýtinku, kde byl postaven, a vyšel ven. Nohama šoupal v trávě plné rosy a vychutnával ranní vzduch. Potom se otočil a vydal se k dračímu doupěti.
Drakův příbytek tvořily tři propojené jeskyně, z nichž i v té nejmenší se drak pohodlně postavil a otočil. Ta byla nejníže a z puklin v jejím jižním obvodu se dalo vykouknout ven. Nejprostornější byla uprostřed, těžko říct, kolik kamenů jí dělilo od vnějšího světa. Nejvyšší jeskyně měla před vchodem plochu, kde drak přistával.
Žádný z těch dvou nedokázal určit, za jakým účelem a kým byly jeskyně zbudovány. Nesly ještě stopy po dlátech, ale když si je Dornell vybral za svůj domov, byly prázdné a temné.
Osvětlovaly je zvláštní kameny zasazené do stropu v pravidelných vzdálenostech, jak Dornell s Šedivcem zjistily po několika letech při důkladném úklidu (muži se nelíbily pavučiny a pach staroby, přestože drak by to tak klidně nechal). V některých rozích se povalovaly kosti jako připomínky Dornellových loveckých úspěchů. Poklady drak neshromažďoval, neboť v nich nenacházel žádné potěšení ani užitek, jak to činí mnoho jeho divokých bratří.
Když Šedivec vyšplhal na plošinu, nebyla po drakovi nikde ani stopa. Vešel dovnitř a pomalu postupoval klesající, kroutící se chodbou do druhé jeskyně.
Dornell dřímal v severním rohu, hlavu položenou na mohutném ocasu. Boky se mu zdvihaly, jak pravidelně oddychoval. Působil, osvětlen podivnými kameny, dojmem dřímající sopky .
Čaroděj se k drakovi opatrně přiblížil, zastavil se u jeho ucha a z hrdla mu vyšel hluboký a silný výkřik, který by jen málokdo přisoudil člověku. Zároveň držel ruku nataženou a dotýkal se drakových nozder.
Na šupinatého obra měl jeho hlas ohromující účinek. Zelené oči se v mžiku otevřely, hlava se zvedla nahoru, křídla přimknula k hřbetu. Probuzený drak nasupeně pozoroval muže s šedými vlasy, který se ani nehnul z místa a klidně jej pozoroval.
"Nemáš zrovna vybrané způsoby, čaroději!" hromoval drak, "nejprve mi málem zakážeš létat na námluvy, a když se ti snažím vyhovět, tak si ráno přijdeš a klidně mě vzbudíš. Co se ti tentokrát nelíbí?"
Muž pohlédl na dopálené stvoření před sebou: "Nic, nic. Jen se tě chci zeptat, kde chceš se svou drahou polovičkou žít? Rád bych vesničany upozornil…"
Nedořekl. Z mohutného hrdla vyšlo zahřmění, jež mělo být smíchem: "Chááá!! To je přeci zbytečné. Ha! Tady je to dost velké - už sem jí to tu popsal a je opravdu spokojená. Jen si to představ," vykládal drak své představy budoucího života, "do téhle jeskyně se pohodlně vejdeme oba, vrchní používám i já jen zřídka a v dolní bude Gramill hlídat vejce. Jen můžeme trochu rozšířit ty pukliny, aby tam bylo víc čerstvého vzduchu, hora by to měla vydržet." Na chvíli se odmlčel a nechápavě se zeptal: "Proč se na mně díváš tak poděšeně?"