Listopad 2009

Finnley

22. listopadu 2009 v 18:56 | Long |  vlčí hra

Finnley Věk: Rok a půl Povaha: Mírná, ztřeštěná, výbojná, energická, zasněná, podivínská, nesmělá, tichá, většinou samotářská, žijící ve své bublině bytí, jen s větrem v srsti, kapkami deště na čenichu, vzletnými myšlenkami a touhou po svobodě a rodině (smečce) v duši. Introvertní snílek, spíš melancholik, ale ne pesimista - snaží se vidět život lepší, než je, snad pro pár šťastných okamžiků, které jí vynahradí zkažené dětství. Ve všem hledá něco kladného, žádný pád nevidí tak černě, aby se nepokusila znovu vstát a jít. Je to neskutečně éterické, svobodné a citlivé stvoření - většinou vše prožívá intenzivněji, vidí zázraky a nepochytitelnou krásu v ,,obvyklých" přírodních jevech.. Někdy si na sebe bere až moc zodpovědnosti a snaží se vše řešit kompromisy, obloukem se vyhýbá hádkám, které s ní dokáží dost zacloumat, ikdyž se jí třeba netýkají. Vzhled: (odmyslet ta křídla) Finna Minulost: Narodila se ve smečce plné sporů, hádek a rozepří, která se krátce po jejím narození rozvrátila. To se na ní podepsalo a proto nenávidí jakékoli konflikty nebo hádky. Její otec s matkou už dále nesnesli společný život a rozešli se jinými směry.. Byla nejmladší z vrhu, tak zůstala nejdéle s matkou, zatímco její sourozenci se lhostejně vydali svými cestami. Její matka se stařím onemocněla a nepřežila zimu. Finna, sotva roční vlče, se o sebe musela postarat sama, a dost bídně živořila. Jiné vlky pro svou ostýchavost a nesmělost nevyhledávala, sílu čerpala ze samoty a svých snivých představ. Díky své minulosti se z ní stala chladnější samotářka uchovávající odstup od ostatních. Lidí se bála a ze strachu se zrodila nenávist a agrese. Přes to všechno je to ale ještě pořád takové hravé vysmáté vlče, které se snaží jen poklidně a svobodně žít..

Gailen

22. listopadu 2009 v 18:50 | Jaen |  vlčí hra

Jméno: Gailen
Věk: 2 roky
Výška v kohoutku: 100 cm

Černá vlčice s hnědýma očima. Vyrůstala v lesích s rodnou smečkou, kterou jí povraždili lidi. Od té doby se toulá na vlastní pěst, před lidmi vždy utíká. Touží po pomstě, ale brání jí v tom její bojácná povaha. Nedůvěřuje ani lidem, ani vlkům; žije si sama pro sebe, povídá si s větrem a doufá, že jednou zasvítí slunce i do jejího kožichu. Je vcelku optimistická, co se týče představ do budoucnosti - ovšem když přijde na činy, stává se z ní pesimistka.

Beliara

22. listopadu 2009 v 17:03 | Bella |  vlčí hra

Jméno: Beliara
Věk: 2,5 roku
Druh: Canis lupus occidentalis (výška v kouhoutku: 100cm viz. http://fc01.deviantart.net/fs46/f/2009/151/4/7/wolf_species_size_comparison_by_tanathe.jpg)

Takže klasicky jizva na tváři - není tentokrát přes oko a nemá ani přes čumák - holt jsme to spojila do jednoho :D Má ji jako památku na otce, který podlehl v boji s jiným vlkem - v mládí na ni byl dost tvrdý a snažil se ji naučit, jak žít. Nesnášela ho, ale postupně zjišťuje, že ji asi naučil nejvíc a že měl ve všem pravdu. Původ těch tří jizev na pleci nechám neobjasněný ;) Jinak klasicky bílá s černou, ty barvičky už by ani jiný být nemohly ;) Jen má šedavé tlapky k tomu.. Očka obě normální.

Něco k minulosti: Zažila si svoje a celkem nerada o tom mluví.. Nějakou dobu pobývala i mezi lidmi, dokonce i mezi velkými kočkami. Smečka, ve které jako malá žila se rozpadla po nájezdu lovců - její matka byla při něm zabita.

Je to taková tulačka - nikde moc nepobyde. Potuluje se po divočině a vyhýbá se lidem - trochu je zná, ale o to větší z nich má strach.. Ráda si hraje s havrany nebo povídá s orly. Povaha je taková dost nevyzpytatelná, ale podle lidských měřítek by byla asi melancholik introvert. Je hodně vnímavá vůči ostatním, má skoly brát si všechno na sebe - včetně velké míry zodpovědnosti. Naučila se brát si život s nadhledem a užívá si své svobody, ačkoli občas trpí samotou..

No, to je asi tak všechno - nečekaně je to zase moje postava, takže povahově víceméně já - já to ani jinak hrát neumím.. :)

něco ke hře

22. listopadu 2009 v 16:55 vlčí hra
Tak že něco ke hře : mýsto : Karpaty (oblast rumonsko , bulharsko) čas: přibližně rok 1200 n.l. to je pro zatím vče ale ještě dodám dalčí záležitosti 8-)

Stříbro hřbet

22. listopadu 2009 v 7:23 vlčí hra
Jméno : Stříbrohřbet
Věk: 3,5 roku
Barva: černá srst s čedým hřbetem
Výskya v kohoutku : cca 100cm

stříbro hřbet je velyce mohutný jeho život nebyl med a vždy musel bojovat z toho také vycházi jeho mohutnost a jizvy na plecích a břiše . mátka a sourozenci zemřely když byl mladý sotva odstavený vlk vychovával jej jen otec a ten se s ním vůbec nemazlyl.před dvěma lety přišl i o otce atak odešel od smečky od té doby se potuluje sám

Zelený plamen a stříbrná záře část 1

21. listopadu 2009 v 22:49 | Sharten |  Dračí příběhy
"Dornelle, co tě to u všech ďasů jen napadlo, poletovat ve dne mou vesnicí," říkal právě muž v šedém plášti orovskému, tmavě zelenému drakovi. Muž byl vysoký asi šest a půl stopy, štíhlý, vlasy neurčitého odstínu tmavě šedé mu spadaly na ramena. Celkově by působil uctivým dojmem, nebýt jeho společníka, který byl dvakrát tak veliký a celou scénu činil poněkud směšnou. Přesto se zatvářil kajícně, je-li u draka něco takového možno říci.
"Ale no tak. Přece se na mě nebudeš zlobit kvůli malému výletu. Nikomu jsem přece nic neudělal."
"Na tom nesejde," přerušil ho muž, "dohodly jsme se, že nad námi nebudeš létat. Jedině v noci, nejlépe ale vůbec. To už jsi na jihu spořádal všechnu zvěř, že mi musíš za dne strašit lidi?" Hlas se nesl po rozlehlé mýtině, ležící na úpatí lesem porostlé hory. Na druhé straně hory, odkud muž přicházel, ležela vesnice s poli a dobytkem. Výraz draka se v mžiku dokonale změnil. Hranou pokoru vystřídal výraz dotčení, zelený kolos se začal teatrálně procházet po mýtině, obešel ji kolem dokola a postavil se před muže tak, aby jeho hlava byla v úrovni tváře člověka, ale aby jej dechem neodhodil mezi stromy .
"Ale čaroději! Nemůžeš mi přece upřít tu, možná jedinou, šanci namluvit si družku. Víš moc dobře, že někteří draci nenajdou partnerku nikdy. A zrovna, když jsem jednu potkal a zaujal jí, tak mi začneš vyčítat, že létám na námluvy. To přeci nemyslíš vážně!" Jak mluvil, jeho barva se změnila z tmavě zelené na světlou modř. Postavil se na zadní nohy, doprovázeje svou řeč rozmáchlými gesty tlap. Jeho oči, stále v barvě tisového jehličí, se prosebně upíraly na titěrnou postavu před ním.
"Děláš, jako by ti tví lidé nevěděli, že mě mají přímo za kopcem," kývl hlavou k hoře, nejvyšší mezi všemi ostatními v okolí.
Čaroděj ustoupil o krok dozadu a chvíli se na draka mlčky díval. Potom mu odpověděl mírným tónem: "Ano, ano, mně nemusíš vysvětlovat, jak se věci mají. Ale to neznamená, že musíš letat za děvčetem přímo nad mým domem. Mohl jsi nás obletět. Ostatně, těch pár mil navíc by sis ani nevšiml." Ještě, než domluvil, vrhl na draka varovný pohled. Dornell tedy zachoval mlčení, jeho oči byly ovšem plné vzdoru. Potom cosi zamručel v řeči draků, otočil se na patě, roztáhl svá mohutná křídla a odletěl na jih, ulovit si nějakou večeři. Muž chvíli pozoroval vzdalující se bod, povzdechl si a vydal se na cestu zpět do vesnice.
Když dorazil na malé náměstíčko, volný plácek v kruhu domků s kamennou podezdívkou, slunce se již sklánělo k západu. Rozhlédl se a pak zamířil k největšímu stavení.
Když otevřel dveře, po tváři se mu rozlilo přívětivé světlo z velkého krbu naproti. U stěn stály stoly s hrubými lavicemi, u nichž seděli místní a popíjeli svůj pohár či dva na dobrou noc. Upřeli na něj své pohledy s otázkou v očích.