Lovec Démonů část 3

13. února 2011 v 10:33 | Sharten |  Démoni
 Ezechiel kráčel ke vsi a sledoval okolí. Bylo tu až příliš ticho na to, že bylo skoro poledne a nikde kolem nehlesl ani ptáček.
"Pane, něco tu nehraje, ale nejsem si jistý, co to je," promluvil konečně Breas. "Taky to cítím, starý příteli, jen doufám, že po nás neskočí další démon, než dojdem do vsi, vypadá to, že tady budem mít ještě hodně práce," odpověděl Ezechiel a pokračoval v cestě. Po asi dvouhodinové cestě přišel k okraji vesnice, kde si jej najali na zabití démona, jakmile udělal krok do vesnice, zastavil se a položil ruku na jílec meče. Měl pocit, jako by vstoupil do jiného světa. Domy byly pobořené, některé stále hořely a všude kolem ležela těla mrtvých vesničanů, podle ztuhlosti a vzhledu usoudil, že k tomu došlo už v noci, ale než vstoupil do vsi, ničeho si nevšiml.
"Breasi, co cítíš?" Pronesl chladně a jednou rukou vytasil svůj meč.
"Vypadá to na jednoho z mocných démonů, ale ti by tu být neměly. Když byla brána zapečetěna, zůstali venku jen dva a ti se zabili navzájem, pane."
Ezechiel zaskřípal zuby a opatrně procházel vesnicí.
"Pane, stůjte, cítím za námi velkou moc a taky hodně hněvu." Ezechiel se prudce otočil, ale když byl v půlce obratu, udeřilo ho něco velmi silně do pravé paže, až v ní něco zapraskalo, celým tělem mu prošla skoro ochromující bolest.
"Vítám tě zde, ty, jenž nosíš nebeskou čepel rozsudku. Jak se ti líbí moje mistrovské dílo?" Promluvila postava stojící deset metrů od Ezechiela veselým hlasem mladého chlapce.
"To je tvoje práce, Démone? Proč si je povraždil?" pronesl Ezechiel a snažil se mluvit klidně a nedat na sobě znát bolest, kterou cítil v rozdrceném rameni pravé paže.
"To proto, že jsem tě očekával, vždyť víš, jak rádi vás my vítáme v naší blízkosti," mladík se usmál, "A taky proto, abych tě rozhněval a donutil tě bojovat naplno." Úsměv na tváři mladíka se démonicky zkřivil, když zpoza svých zad vyndal ruku a v ní držel balíček, který se vrtěl a slabě sténal. "Nemluvně.." Ezechielovy oči se zúžily do malých čárek a cítil, jak jeho hněv narůstá.
" Propusť tu nevinnou duši, démone, a dostaneš, čeho si žádáš!" vykřikl Ezechiel vztekle a postavil se do střehu. Démon se na Ezechiela podíval a pak pohledl na uzlíček v ruce. "To není stále to, co chci, Ezechieli," pronesl démon chladně, pozvedl druhou ruku a prudce vrazil prsty, které se při pohybu proměnily ve spáry, do dětského tělíčka. Ezechielovi začala vřít krev v těle:
" Tohle ne, to není možné, přece to dítě nezabil jen kvůli mně…" prohnalo se jeho myslí a jeho hněv nabíral podobu větru kroužícího kolem něj v kruhu a stále zrychloval. "Za tohle tě zabiju a tvojí duši spálím, místo toho abych jí poslal zpět do pekel!"
Démon se usmál a sledoval Ezechiela: "Pokud si myslíš, že to zvládneš, ty, jenž si byl vytvořen námi a postavil ses proti nám." Démonův hlas zněl jako z jiného světa - hluboký, opovržlivý a posměšný. Pak se démon začal měnit, kůže na jeho těle začala praskat a tělo se zvětšovalo, ze zad mu vyrazila dvě ohromná blanitá křídla v rudé barvě a ocas dlouhý skoro dva metra plný ostrých trnů, paže i nohy se zvětšily skoro dvojnásobně a prsty se zakončily dlouhými a jako břitvy ostrými drápy, hlava se zvětšila dvojnásobně, tvář mladíka se zdeformovala a protáhla do démonických rozměrů a po vrcholku hlavy vyrašily rudé rohy.
Když se růst těla ustálil, byl démon vysoký skoro tři metry.
"Jsem Kazarus, ničitel, pojídač duší," pronesl zcela klidně démon a sledoval, co se děje kolem Ezechiela. Ten celý zmizel v oblaku černého prachu, který kolem něj vířil neuvěřitelně rychle. Jediné, co démon mohl skrze prach vidět, byla silueta lidských proporcí vznášející se patnáct centimetrů nad zemí. Pak se najednou za siluetou objevila dvě mohutná křídla, která máchla směrem k démonovi a prach kolem siluety se k němu rozletěl jako sprška šípů. Démon zavyl bolestí, jak se mu drobné částečky prachu s neuvěřitelnou bolestí zaryly do těla. Když znovu pohlédl na Ezechiela, stála proti němu postava v černé zbroji, černé vlasy kolem něj vlály jako by byly živé, ze zad mu vystupovaly dvě černá pernatá křídla, pokožka byla bílá jako sníh a oči, které spatřil, byly jako sama čerň nicoty.
"Chtěl si mě v plné síle? Tady jsem. Teď tě zničím, ty zmetku," uchopil jílec meče, který levitoval vedle něj a jedním máchnutím křídel vyrazil vstříc démonovi.
 

Lovec Démonů část 2

25. ledna 2011 v 13:49 | Sharten |  Démoni
Když po hodinovém pochodu došli k Ústí malé jeskyně Saya vešla dovnitř jako první, poté co dovnitř vkročil Ezechiel, zatajil se mu dech, to co z venku vypadalo, jako jeskyně zevnitř vypadalo jako útulná místnost dřevěného srubu s postelí kamennými kamny a stolem s židlí, podlaha byla pokryta jemnou kůží z medvěda a různě podél zdí byly naskládány věci k běžnému životu. "Máš to tu opravdu krásně zařízené Sayo nikdy bych něco takového nečekal ." Pronesl užasle . "Děkuji dávala sem to tu do kupy sama , nemáte hled?" usmála se na něj mile . Jen mlčky přikývl a došel ke stolu kde se posadil na židli. " Myslím, že sme našly co sme hledali než sme vzali tu práci ve vsi pane, mněl byste jí to předat ." promluvil náhle Breas. Když dívka zaslechla jeho hlas málem upustila pánev i s obsahem na zem a zmateně se rozhlížela po místnosti. "Kdo to mluvil?"  zdála se dosti rozrušená . "Omlouvám se za jeho způsoby, jmenuje se Breas a je to démon pomocník, kterého sem zdědil já po svém otci, který byl přítelem tvého otce nemusíš se ho bát neublíží ti."Pomalu sundal z pravice rukavici a ukázal dlaň dívce.  Z dlaně vystupovala skoro lidská tvář v patřičné velikosti až na to, že mněla nepřirozeně velká ústa. "Omlouvám se za své chování slečno nejsem vaším nepřítelem a bylo nezdvořilé a nerozumné promluvit dokud se můj pán nerozhodl vás o mě informovat". Pronesl Breas kajícně. Dívka pozorovala tvář na dlani svého hosta lehce šokována tím že je to živé a mluví to lidskou řečí. "Ehm… v pořádku jen sem se polekala, nikdy sem o démonech pomocnících neslyšela… nemáte taky hlad?" zeptala se hned jak se vzpamatovala. " Ne děkuji já už sem dnes večeřel a myslím, že více bych už nesnědl." usmál se Breas. Poté co domluvil, Ezechiel zvedl ze stolu rukavici a opět si jí nasadil, poté sáhl někam pod svůj černý plášť, po chvíli vytáhl ruku ven a držel v ní proužek hnědé kůže kterou si stáhl své černomodré vlasy aby mu nepadaly do obličeje. "Nemáš tu místo, kde bych se mohl opláchnout? Nerad bych tě pohoršoval tím, že si sednu k jídlu zašpiněný od krve a bláta." pronesl a podíval se na Sayu. Ta jen přikývla a ukázala  do rohu místnosti na koženou zástěnu. "Je tam voda a provizorní vana a nějaké ty osušky." pronesla potichu a dál se věnovala přípravě jídla. Ezechiel zmizel na několik minut za zástěnou, když se vrátil byl opláchnutý a voněl po bylinách. "Děkuji, to sem přesně potřeboval ."  usmál se na Sayu  a posadil se ke stolu. Saya před něj položila úhlednou dřevěnou misku a lžíci s voňavým pokrmem, sama se pak posadila na druhou židli a oba se pustily do jídla. Po jídle Ezechiel sklidil ze stolu a posadil se zpět. " Je tu něco co, co ti musím předat je to tvé dědictví po otci. "Sklonil se k batohu a vytáhl z něj předmět dlouhý něco přes půl metru zabalený v rudém plátně, a opatrně jej položil na stůl před Sayu. Dívka pomalu rozbalila plátno zcela mlčky a na stole před ní ležel krátký meč s plamínkovou čepelí ukovaný z rudého kovu  zdobený zlatem a safíry. "tohle my zanechal otec?" pozorovala Saya meč a přejížděla po něm opatrně rukou , jako by se mněl každou chvíli rozplynout . "Ano, původně sem tě sem přišel hledat, abych ti ho předal. To že tu sou démoni sem zjistil, až když sem přišel tak sem přijal zakázku na jejích hlavy." Usmál se na Sayu. " Tvůj otec říkal, že stačí když ho vytasíš a budeš vědět co a jak." Saya ještě chvíli meč pozorovala a pak jej pomalu zvedla a vyjmula ho z pochvy, jakmile držela jílec obnaženého meče v rukou tělem jí projela vlna energie, měla pocit, jako by slyšela otcův hlas, jak jí žehná. V mysli se jí vybavilo vše o používání meče, jako by s ním cvičila celá desetiletí. Když první opojný pocit odezněl cítila se unavená, ale spokojená. Pak si s Ezechielem povídaly dlouho do noci a nakonec šli spát. Když se Ezechiel ráno probudil měl na stole připravenou snídani a u postele  vyprané oblečení, i když bylo ráno prádlo již bylo suché. Ezechiel se pousmál a šel se opláchnout, pak se oblékl do černé plátěné košile, hnědých kožených kalhot a na vrch si oblékl koženou zbroj z černé kůže démona s tepáním z platiny, v klidu se  nasnídal a připravil si věci k odchodu. Když byl připraven vešla do jeskyně Saya s košíkem čerstvých hub a párem ryb. "Musím teď dokončit práci Sayo, ale hned jak to bude hotové tak se sem vrátím, souhlasíš?" Saya trochu posmutněla, ale přikývla. "Dobře, ale bud prosím buď opatrný, nechci aby se ti něco stal, já… cítím se bezpečněji když si poblíž." pronesla potich a začala se červenat. Ezechiel se na ní mile usmál a pohladil jí po tváři. "slibuju, že budu opatrný." Pak vyšel ven a zamířil ke vsi, plášť za ním vlál v raním větru, jen místo, kde vysel jeho jeden a půl ruční meč bylo přitisknuté k jeho tělu. Saya se za ním dívala dlouho do poledne, i když už jej nemohla vidět a po tváři jí stékaly slzy a rty se pohybovaly v tiché modlitbě.

Lovec Démonů část 1

22. ledna 2011 v 14:53 | Sharten |  Démoni
Byl krásný večer, vesnice se pomalu ukládala ke spánku, aniž by někdo tušil, co se děje vysoko na vrcholku hory nad vesnicí.  Stál tam jako by byl smířen se smrtí a v ruce třímal meč Osudu. Proti němu stála bytost z pekel, místo očí měla jen dvě ohnivé koule, a při každém výdechu jí z úst ukápla kyselina. Bestie byla vysoká 150 cm a měla tělo porostlé tmavou šupinatou kůží. Po chvilce vzájemného pozorování se proti sobě oba protivníci vrhli jako dva stroje na smrt.
Jeho meč se střetl s drápy bestie, až odlétly jiskry. Muž se pod náporem zašklebil, nečekal, že bude bestie tak silná. Na tváři bestie se rozhostil vítězný úsměv.
 "Konečně jsem tě dostal, ty jeden zatracenej démonobijče." Pomalu tlačil muže k zemi.
"To si jenom myslíš, ty bestie."
Usmál se muž poťouchle: " Nikdy nepodceňuj nepřítele." Volnou ruku přiložil démonovi k paži a ta odpadla. Rána vypadala jako by paži něco ukouslo, démon zařval bolestí a odskočil od muže. Jeho černá krev skapávala na zem. Tam, kde dopadla na zem, se zvedl obláček kouře, jak spálila to, čeho se dotkla.
"Ty zatracenej bastarde, co jsi vlastně zač!" vykřikl démon a zběsile se rozběhl k dalšímu útoku. Muž se klidně zvedl, vypadalo to jako by se démon pohyboval hrozně pomalu, když byl na dosah, tnul mečem a oddělil hlavu démona od trupu. Tělo se bezvládně sesunulo k zemi, kde se začalo rychle rozpadat, až zbyly jen kosti. Muž se sklonil k ostatkům a zvedl lebku:
"Opravdu to byl ten démon, co tuhle vesnici sužoval tak dlouho, Breasi?" promluvil tiše.
"Co jsem poznal z jeho paměti, tak ano, pane, ale myslím, že on nebyl ten, kterého lidé vídaly, jak zabíjí vesničany," ozvala se odpověď od mužova pravého zápěstí.
"Takže se tu ještě zdržíme, dokud nebudem mít jistotu. Ráno si sem přijdou pro tuhle ohavnost. Jak hluboko ještě klesnou? Co myslíš, starý příteli?"
Jeho hlas byl melodický a klidný, jako by před pár okamžiky nebojoval o holý život.
"To netuším, můj lorde, ale teď se mějte na pozoru, někdo nás sleduje z toho houští za vámi. Je to člověk, ale ne tak úplně," odpověděl tiše Breas. Muž zvedl rukavici a nasadil si jí na pravé zápěstí, pak se klidně otočil ke křoví:
"Ať si kdokoliv, vyjdi ven, neublížím ti. Jen nemám rád, když mě někdo sleduje a ani se nepředstaví." Křoví se pomalu rozhrnulo a vyšla z něj dívka, asi 17-ti letá, s rudými vlasy a zelenomodrýma očima, vysoká 165 cm, oblečená jen v kožené sukni a pásu z kůže přes hrudník.
"J-já se moc omlouvám, nechtěla jsem vás špehovat, ale měla jsem strach," lehce se jí třásl hlas, "prosím, neubližujte mi, já nejsem jako ten co jste ho zabil…," vyhrkla najednou zcela nesmyslně,  ,,…přísahám, že já vesničanům neškodím, zajdu si akorát někdy koupit něco k jídlu, jinak je nechávám v klidu." Dívka se roztřásla a sesunula se na kolena. Muž k ní pomalu vykročil: "Neříkal jsem náhodou, že ti neublížím? Kdopak jsi a kdo byli tvoji rodiče?" pronesl uklidňujícím tónem hlasu. Došel k dívce a upřeně jí sledoval.
Dívka se na něj podívala vlhkýma očima plnýma strachu: "J-jmenuji se Saya a moje matka byla švadlenou ve vsi… Můj otec byl Behetriel." Muž se pousmál a posadil se před dívku:
,,Pak ani není důvod, aby ses mě bála. Znal jsem kdysi tvého otce a vím, že jeho potomek by nikdy neublížil lidem. On byl tím, kdo se postavil Pandemoniu v dobách války, to on naučil lidi bránit se démonům. V očích všech mých kolegů je to hrdina a ochránce všeho lidstva," pronesl lehce zasněně, jako by vzpomínal na něco, co se odehrálo už kdysi dávno.
"Vy jste znal mého otce?" dívčin hlas se zadrhnul, "Víte, já jsem ho nikdy nepoznala, zemřel dřív, než jsem se narodila a vím o něm jen to, co mi vyprávěla matka, než zemřela."
Muž se postavil a došel pro svůj batoh: "Nevíš o nějakém místě poblíž, kde bych mohl přečkat noc, Sayo?" Usmál se na dívku, co nejvlídněji uměl.
"No, kousek odsud je malá jeskyně, kde bydlím, pokud vám nevadí, že budu poblíž, tak tam můžete přespat." Promluvila Saya potichu.
"Dobře, pokud tě nebudu obtěžovat svou přítomností, rád pozvání přijmu. A jsem to nezdvořák, já se nepředstavil! Mé jméno je Ezechiel… Kdysi jsem se učil od tvého otce našemu řemeslu." Hluboce se uklonil, jako by ona byla nějakou šlechtičnou, a to způsobilo, že dívka celá zrudla.
 


Zelený pamen a Stříbrná záře část 6

5. prosince 2010 v 21:56 |  Dračí příběhy
Pak zašátral v paměti a začal odříkávat kouzlo nevídané síly. Jeho řeč zněla podivně, jak jí komolila obrovská morda plná špičatých zubů, přesto se snažil odříkat vše správně. Gramill jen ohromeně zírala, konce jejích křídel se zdály podivně zplihlé, jejich čerň nebyla tou všepohlcující temnotou.
Když dokončil kouzlo, začala se skála zachvívat, ze stropu padaly kousky suti, zářící kameny pohasínaly. Tam, kde pod touto jeskyní byla třetí, se propadla podlaha. Pak se masiv nad nimi začal uvolňovat a čaroděj směřoval svou sílu tak, aby vše padalo k jihu. Kamení sesouvající se ze svahu dolů s sebou odneslo mrtvé tělo, pak se i podlaha pod dračicí začala drolit. Nad ní se však už uvolnil prostor dost velký na to, aby vylétla ven.
Vesničané, překvapení náhlým zamětřesením, udiveně hleděli tam, kde byl po celý jejich život vrchol hory. Nyní odtamtud vylétla jako zelenomodrý blesk dračice, kterou včera viděli s "jejich" drakem. Za ní vyletěl k obloze rozmazaný stříbrný obrys.
Neschopni pohybu sledovali, jak stříbrný stín dohonil dračici, potom byl vidět rozmazaný chumel barev. Nakonec hleděli na zelenomodré tělo, padající do divočiny za horou. Zároveň spadly poslední vratké zbytky kdysi vysokého vrcholu a s posledním z nich skončilo i zemětřesení.
Hnán touhou po pomstě vylétl za dračicí ven. Dalo mu to trochu práce, neboť byl přeci jen větší než ona, ale jakmile se dostal do volného prostoru, zamířil za ní.
Skoro jí dohnal, když se otočila. Snažila se ho zranit, nebo aspoň mu natrhnout kůži na křídlech, aby spadl dolů. Všechna její snaha však byla marná, když se protáhl mezi jejími drápy a silné čelisti, osázené řadami ostrých zubů, pronikly kůží na jejím krku a roztrhly tepnu.
Teplá krev mu potřísnila šíji, než pustil umírající dračici. Dopadla na hromadu kamenů, kupící se na jižním úbočí hory. Až pozdě si uvědomil, že s ní odešlo i to poslední zrnko pravdy o tom, co se tu stalo mezi nimi třemi.
Potom zahledl dole pod sebou strnulé postavičky v obilných polích. Slétl dolů, aby se rozloučil s těmi, mezi kterými žil tak dlouho.
Nejprve se k němu báli přiblížit, když se však nezdálo, že by chtěl někomu něco udělat, dodalo si několik z nich odvahu a přišli k němu. Byl mezi nimy i hospodský Arn.
Upíral na ně své zářivě modré oči, připomínající letní oblohu, zatímco jim říkal, co všechno musí udělat, když už nebudou mít dračí ochranu. O Šedivci řekl, že zemřel pod sutí, a nikdo se v té chvíli nezeptal, odkud vlastně přišel.
K večeru, když bylo vše řečeno, a děti si dosyta prohlédly a osahaly jeho šupinaté tělo, se vznesl za svitu nejhřejivějších paprsků k mrakům.
Pozorovali ho ze země, dokud nezmizel v houstnoucím šeru - obrovský stříbrný drak s modrým hřebenem, táhnoucím se od nozder až po špičku ocasu.
A za ním se pomalu zavíraly mraky těžké vodou, aby první podzimní déšt smyl prach ze zeleného těla, které leželo na hromadě kamení na jižním svahu podivné vyvýšeniny. Nedaleko od něj, na podmáčené a blátité zemi, spočívalo tělo mrtvé dračice.

Zelený pamen a Stříbrná záře část 5

1. prosince 2010 v 12:44 |  Dračí příběhy
Všichni se najednou podívali na nebe. Protože slunce však již zapadlo, jen tušili temný stín mezi vysvítajícími hvězdami.
Čaroděj ovšem viděl dobře. Nad vesnicí kroužila dračice jen o málo menší než jeho přítel. Poblikávající světlo hvězd mu ukazovalo její zelenomodré šupiny a kožnatá křídla přecházející ve špičkách v černočervenou temnotu. Gramill, co mi to je jen připomíná, přemýšlel, když pozoroval barevnou skvrnu na tmavém nebi.
"Přátelé, není prostě nádherná?" Pokračoval drak ve své litanii ještě hodnou chvíli, až uviděl, že se muži upokojili a jeho to přestalo bavit. Potom zahulákal cosi dračí řečí a z nebe začala padat další černá skvrna, tentokrát zelenomodrá dračice Gramill.
Sotva se oba vešli vedle sebe do vylidněného prostoru mezi domy, stali se středem pozornosti. Dokonce i ženy s dětmi schovanými za sukněmi se přišly podívat, co se to děje, že jejich muži už nekřičí.
Dornell si veškerou tu pozornost užíval, jak jen to šlo. Jeho partnerka se ovšem evidentně cítila nesvá, snad měla trému.
Draci se vznesli k jeskyním chvíly před půlnocí, když se všichni dosyta vynadívaly (a někteří vynadávali). Šedivec byl nakonec spokojen, že nemusel sáhodlouze vysvětlovat, že dračice nemá na vesnici nejmenší kořistnický zájem. Alespoň o žádném takovém v nejblížší době neuvažuje.
Přesto byl rozhodnut se za Dornellem další den vypravit, aby ho odradil od dalších takových návštěv.
Zamířil k domovu a v hlavě mu pořád bouřily myšlenky o Gramill. V noci se kvůli nim pořád probouzel polit studeným potem, nepamatoval si však, že by se mu něco zdálo.
Ráno vstal těsně po úsvitu. Na uklidnění si udělal šálek byliného čaje, příliš mu to však nepomohlo. Chvíli se ještě procházel mezi stromy a pak vyrazil vzhůru k jeskyním. Slunce již ozařovalo plochu před vchodem, když vystoupal nahoru. Vešel dovnitř a ve svitu kamenů dorazil do druhé jeskyně. V půli cesty chodbou ho ovanul proud moci. Zarazil se se a naslouchal. Ticho kolem však bylo teměř hmatatelné, jen nepatrné chvění vzduchu prozrazovalo, že se dole děje něco podivného.
Přidal do kroku, vzpomínaje při tom na všechna možná kouzla, jež se kdy učil. Nyní zalitoval, že se staral po celé generace o vesnici a pro samé starosti mu nezbylo příliš času na zdokonalování magie. Jak běžel, mohl cítit stále se stupňující moc kouzla. V jeskyni uviděl v namodralém světle Dornella ležícího na boku. Jeho šupiny se zbarvily do tmavě hnědé. Těžce dýchal, vytřeštěné oči hleděly kamsi daleko. Nad ním se skláněla modře pulzující Gramill, zdála se větší než včera, konci křídel jako by pohlcovala světlo. Planoucí oči byly upřeny na tělo u jejích nohou.
"Proto jsem tedy nemohl spát. Proč jsem, sakra, nepřišel dřív?!" Proběhlo čaroději hlavou.
Víc neváhal. Napřáhl rukou směrem k dračici, z dlaně mu vyšlehl kužel zářící energie. Možná jí to nemůže zranit, ale aspoň jí to naruší soustředění, tím si byl jist.
Záře narazila do dračího těla a byla pohlcena černými křídly. Gramill však skutečně vzhlédla se vzteklým řevem mezi pysky. Z jejího pohledu čišela zloba společně s překvapením.
Na Dornellovi byla vidět úleva, šupiny o několik odstínů zesvětlaly. Teprve teď si Šedivec všiml, že jeho přítel krvácí z mnoha ran na hrudi i bocích. Žádná z nich sice nebyla vážná, přesto když je sečetl dohromady, uvědomil si čaroděj, že jeho přítel je na pokraji smrti. Tmavá krev vytékala z ran a kanula pomalu na kamennou podlahu. Nezdálo se, že by si toho drak nějak všímal. Jen jeho oči vysílaly němou prosbu.
Let. Svoboda. Čistota vzduchu nad oblaky... Čaroděj sebou trhl... Tak dávno, příliš dávno. Podíval se na Dornella, pak na Gramill. Co se to děje?
Pohled mu zahalila hustá mlha. Jen matně viděl obrysy těch dvou. Dračice se nehýbala. Dokonce by se odvážil říct, že navzdory mlze vypadala překvapeně.
Bolest? Tak strašná!!! Co to je... Stáda divokých srn. Utíkají. Předemnou? Cítil jak mu praskají kosti. Přesto si neuvědomoval nic, co by svědčilo o takovém kouzlu ze strany dračice. Chuť divoké krve. Rozlévá se v ústech. Jak je to jen dlouho, co... Pak přišlo poznání. Kruté a bolestné, zjevilo se stejně náhle jako předtím pocit letu a větru v očích. Hrát si na člověka. Jak dlouho?
"Promiň, bratře, zapomněl jsem. Odpusť."
To vše stačilo čaroději proletět hlavou za ten krátký okamžik. Když otevřel oči, netyčila se před ním modravá masa svalů a šupin.
Ne, teď se on tyčil nad ní. Cítil, jak se jeho křídla dotýkají stropu největší jeskyně.
V jejích očích viděl strach, ale taky neústupnost. Když se podíval k Dornellovi, spatřil už jen chladnoucí tělo na podlaze, přikryté krví.
Přesto se zdálo, že se mrtvý drak usmívá.

Zelený pamen a Stříbrná záře část 4

30. listopadu 2010 v 13:14 |  Dračí příběhy
"Pomyslel jsi na lidi? Víš, co budou vyvádět, když budou mít za humny dva, vlastně tři draky? A kde chceš lovit? Nevykládej mi, že po letech tvého plenění vás dokážou uživit stáda zvěře na jihu..." "Tak to těm svým lidem řekni. Respektují tě. Můžeš jim s klidem říct, že se nehodlám obohatit na jejich dobytku a opravdu nemám v úmyslu jim podpálit pole s pšenicí, nebo co to tam mají. Už jsem se uskromňoval dost, teď jsi na řadě ty! A nyní můžeš být tak laskav a nech mně spát." Poslední slova už šupináč vyřvával na celé kolo, div čaroději nezalehly uši. Ten se tedy raději odebral do svého domu na úpatí hory. V tichém šeru své studovny přemýšlel, dívajíce se na hru stínů venku mezi větvemi stromů. Uvažoval nad tím, jak vesničanům oznámí, že si drak přivede družku. A nejspíš budou mít v brzké době mládě. Doufal, že nepodniknou na draka trestnou výpravu s vidlemi a kosami v rukou.
Pak začal uvažovat nad ní. "Gramill, Gramill. Co mi to jméno jenom připomíná? Určitě ho musím znát!"
Takové myšlenky se mu honily hlavou, přesto si nemohl vzpomenout na nikoho a nic co by nosilo toto jméno.
Teď už nemá cenu draka budit, aby se jej zeptal. Třeba to sám neví. S povzdechem se zvedl z křesla a vydal se k vesnici.
Uvítalo jej ticho. Muži byli na polích, ženy se staraly o děti a vařily oběd. Hospoda byla prázdná. Zamířil směrem k políčkům, aby vyčkal návrat pilných vesničanů. Posadil se na obrubu studny, která sloužila jako zdroj pitné vody. V dobách sucha se z ní vozily sudy s vodou k zavlažení nejvyprahlejších políček.
Slunce se blížilo k zenitu a jeho paprsky se opíraly čaroději do zad. Ten si však stupňujícího se horka nevšímal a hleděl na cestu svádějící boj s bodláčím, trávou a kopřivami. Na půl míle od vsi jí obklopovaly pastviny pro krávy, ovce a několik koní. Dál byla pečlivě obstarávaná pole obilí a kukuřice.
Těsně před polednem se na cestě objevil první z vesničanů. Zpozoroval Šedivce a na jeho tváři bylo i na tu dálku vidět, že uvažuje o důvodu jeho přítomnosti.
"Tak jakou budeš mít úrodu, Harde," začal čaroděj opatrně. V odpověď se Hard zazubil a z vaku na zádech vytáhl dva klasy kukuřice. "Je to lepší, než jsem čekal. Asi pošlu holky na kukuřici už za týden, dva. A taky abych začal brousit kosu..." Bylo na něm vidět, že rád mluví o tom, čemu rozumí a co má rád. "Ty tu ale jistě nejsi kvůli úrodě, Šedivče, to bych tě nesměl znát." Vzhledem k tomu, jak dlouho tu již pobýval, se čaroděj nesmál této prosté myšlence. Opravdu nikdy nechodil nikam jen tak. Možná ještě do hospody na večeři, ale víc nic.
Tedy rovnou k věci, pomyslel si. "Potřeboval bych s vámi všemi mluvit, Harde. Moc by mi pomohlo, kdyby dnes všichni přišli do krčmy. Odpoledne se stejně všichni staráte jen o zahrádu za domem. Počkám tu na Arna a sejdem se v hospodě," podíval se na poplašeného Harda. Ten si ho chvíli nedůvěřivě prohlížel, potom vrátil kukuřici do vaku a zamířil domů.
Zanedlouho se počali od polí trousit další vesničané, mezi nimi i hospodský Arn.
Přišli na konci odpoledne, kdy se již slunce sklání nad obzorem, ale stále dokáže svými paprsky hřát. Rozesadily se u stolů a netrpělivě čaroděje pozorovali. Ten seděl na svém stole u krbu a čekal, až se z kuchyně přitoulá Arn. Nakonec za přítomnosti všech obyvatel začal vysvětlovat situaci.
Odezvy se různily podle povah jednotlivých příchozích. Někteří jen klidně pokrčili rameny, mysleli si : O draka míň nebo víc, stejně jsme v bryndě.
Jiní, těch byla většina, byli proti. A jen ti největší optimisté viděli v nově příchozí nějakou výhodu.
" Co naše krávy?!" "Jak víš, že dokážeš zvládnout dva draky, čaroději?" "Ať si letí někam jinam! Z toho nebude nic dobrého." A podobně. Žádná rozumná vysvětlení nepomáhala.
Nakonec veškeré spory uklidnil podivný hluk shora. Nejprve všichni ztuhli, načež v panice vyběhli ven.
Nad hlavami jim kroužily dva obrovské stíny. Jejich křídla vířila vzduch a dolů se neslo podivné dunění. K tomu se jim z hrdel draly hluboké tóny rozechvívající i zem pod nimi. Jeden ze stínů se začal povážlivě zvětšovat, křídla přitisknutá k obřímu tělu. Poslední sluneční paprsky se lámaly na zelených šupinách a ještěr se jakoby vznášel v duhovém oblaku. Přes veškerou tu krásu tohoto pohledu začali vesničané řvát na poplach a utíkat do svých domovů pro všechno, co by mohli použít proti drakovi. Ten několik sáhů nad zemí roztáhl křídla a měkce dopadl na prázdné náměstíčko.
Čaroděj Dornella zpražil pohledem, ale obr byl ještě příliš rozradostněný z letu a nevšímal si toho.
"Buď zdrav, příteli! Doufám, že jsem ti ty houžvičky moc nepolekal. Řekl si jim to, né? Proč se na mě tak díváš? To si opravdu nezasloužím. Jen jsem jim chtěl Gramill ukázat, aby se nebáli."
V tu chvíli vyběhli rozhořčení vesničané z domů, v rukou pestrou přehlídku zemědělského nářadí, kosami počínaje, přes vidle a cepy až po obyčejné hole. Šedivec ztuhl, drak zařval. Všechno zůstalo stát tak, jak právě bylo a nikdo se neměl k tomu, aby pokračoval v útoku. Dornell se nad všemi tyčil jako slon nad mraveništěm.
"Ted ukaž své divadelní vlohy," šeptl s ironií v hlase čaroděj. Drak však neváhal a začal se předvádět. Role hodného ublíženého draka mu nedělala žádné problémy.
" O ne! Proč se všichni tváříte, jako bych se vás chystal sežrat na svatební hostině?" začal předstírajíc, že zadržuje vzlyky. "To od vás není ani trochu hezké."
Všichni koukali na přehrávajícího draka s rozpaky nebo aspoň s nerozhodností v očích. Provizorní zbraně se trochu sklonily. Dornell pokračoval:
" Já přece nechtěl nic provést. Opravdu. Já jsem jenom nervózní. Víte já.. já jsem si našel dívku. Když se podíváte nahoru na oblohu tak jí uvidíte."

Zelený plamen a Stříbrná záře část 3

20. ledna 2010 v 21:51 |  Dračí příběhy
Když dojedl, zanechal na stole vedle prázdného talíře stříbrňák - nikdo z přítomných se nikdy nepodivoval, kde je asi bere - a odebral se ke svému domu na severovýchodní straně úpatí vysoké hory. Zamířiv po úzké pěšině mezi stromy, zaslechl z oblohy svistot křídel a poté tlumený náraz těžkého těla kdesi vysoko.
Ráno Šedivce probudil zpěv ptáků vítajících slunce z korun buků a starých dubů
rostoucích kolem jeho domu. Vyhlédl z okna na prozářenou mýtinku, kde byl postaven, a vyšel ven. Nohama šoupal v trávě plné rosy a vychutnával ranní vzduch. Potom se otočil a vydal se k dračímu doupěti.
Drakův příbytek tvořily tři propojené jeskyně, z nichž i v té nejmenší se drak pohodlně postavil a otočil. Ta byla nejníže a z puklin v jejím jižním obvodu se dalo vykouknout ven. Nejprostornější byla uprostřed, těžko říct, kolik kamenů jí dělilo od vnějšího světa. Nejvyšší jeskyně měla před vchodem plochu, kde drak přistával.
Žádný z těch dvou nedokázal určit, za jakým účelem a kým byly jeskyně zbudovány. Nesly ještě stopy po dlátech, ale když si je Dornell vybral za svůj domov, byly prázdné a temné.
Osvětlovaly je zvláštní kameny zasazené do stropu v pravidelných vzdálenostech, jak Dornell s Šedivcem zjistily po několika letech při důkladném úklidu (muži se nelíbily pavučiny a pach staroby, přestože drak by to tak klidně nechal). V některých rozích se povalovaly kosti jako připomínky Dornellových loveckých úspěchů. Poklady drak neshromažďoval, neboť v nich nenacházel žádné potěšení ani užitek, jak to činí mnoho jeho divokých bratří.
Když Šedivec vyšplhal na plošinu, nebyla po drakovi nikde ani stopa. Vešel dovnitř a pomalu postupoval klesající, kroutící se chodbou do druhé jeskyně.
Dornell dřímal v severním rohu, hlavu položenou na mohutném ocasu. Boky se mu zdvihaly, jak pravidelně oddychoval. Působil, osvětlen podivnými kameny, dojmem dřímající sopky .
Čaroděj se k drakovi opatrně přiblížil, zastavil se u jeho ucha a z hrdla mu vyšel hluboký a silný výkřik, který by jen málokdo přisoudil člověku. Zároveň držel ruku nataženou a dotýkal se drakových nozder.
Na šupinatého obra měl jeho hlas ohromující účinek. Zelené oči se v mžiku otevřely, hlava se zvedla nahoru, křídla přimknula k hřbetu. Probuzený drak nasupeně pozoroval muže s šedými vlasy, který se ani nehnul z místa a klidně jej pozoroval.
"Nemáš zrovna vybrané způsoby, čaroději!" hromoval drak, "nejprve mi málem zakážeš létat na námluvy, a když se ti snažím vyhovět, tak si ráno přijdeš a klidně mě vzbudíš. Co se ti tentokrát nelíbí?"
Muž pohlédl na dopálené stvoření před sebou: "Nic, nic. Jen se tě chci zeptat, kde chceš se svou drahou polovičkou žít? Rád bych vesničany upozornil…"
Nedořekl. Z mohutného hrdla vyšlo zahřmění, jež mělo být smíchem: "Chááá!! To je přeci zbytečné. Ha! Tady je to dost velké - už sem jí to tu popsal a je opravdu spokojená. Jen si to představ," vykládal drak své představy budoucího života, "do téhle jeskyně se pohodlně vejdeme oba, vrchní používám i já jen zřídka a v dolní bude Gramill hlídat vejce. Jen můžeme trochu rozšířit ty pukliny, aby tam bylo víc čerstvého vzduchu, hora by to měla vydržet." Na chvíli se odmlčel a nechápavě se zeptal: "Proč se na mně díváš tak poděšeně?"

Zelený plamen a stříbrná záře část 2

6. prosince 2009 v 17:34 | Sharten |  Dračí příběhy
,,Už nebude létat nad vašimi poli," odpověděl stručně a vydal se k volnému stolu poblíž krbu, odkud bylo dobře vidět na celou místnost a kuchyň. Světlo mu dopadalo na tvář, která vypadala příliš mladá oproti šedým vlasům, ve kterých se v záři ohně zdálo lesknout stříbro. Oči měl v barvě zářivé modři podobné polednímu nebi jasného dne.
Nechal si přinést večeři a při jídle pozoroval muže v místnosti. Včera po poledni
za ním přiběhli vyděšení, že drak z hory přelétl nad vesnicí. Strach z nich přímo sálal - strach o rodiny, o úrodu a dobytek. Čekal celé odpoledne a kus večera, než se drak pod rouškou tmy vrátil, a jakmile se vyspal, šel jej navštívit. To bylo brzy odpoledne. Když přišel dnes do hospody, byli muži nejistí, ale bavili se. Teď se uklidnili a radovali se u svých pohárů nad vydařeným počasím a plnými klasy.
Byl ve vesnici už dlouho, déle než si mohli pamatovat i ti nejstarší, které tu dnes viděl ozářené světlem ohně. Přišel s drakem nad hlavou a pomohl vesnici od nájezdů potulných band, kterých v té době bylo v okolí plno. Vesničané za to drakovi dávali sem tam nějakou tu krávu. Potom Dornellovi řekli, že si má hledat svou kořist mezi divokou zvěří.
Dornell se nejdřív ošíval, ale nakonec se podřídil. A vesničané byli spokojeni. Takto se střídaly generace a lidé žili pod ochranou draka, přestože se vždy našel někdo, kdo byl proti, obávaje se útoku draka na vesnici a podobně. Takové buřiče ale spokojená většina naštěstí vždy "přesvědčila."
Nyní se ale musel čaroděj zamyslet. Jeho společník a přítel s šupinatou kůží si našel družku. Ať přemýšlel, jak chtěl, nevzešlo z toho pro vesnici a její obyvatele nic dobrého. Pokud si přivede dračici sem, je více než jisté, že se lidé začnou doopravdy bát. Jeden drak k obraně vesnice stačí, další by jim jen naháněl hrůzu. Když Dornell zůstane se svou vyvolenou kdesi na severu, dříve či později bude žít vesnice opět ve strachu před nájezdníky. A pokud se drak rozhodne zde zůstat bez partnerky, bude jistě mrzutý a tudíž jen málo užitečný.
Takové myšlenky se táhly hlavou osamělé bytosti za stolem u krbu, zatímco pořádala svou večeři. Sedláci v krčmě byli pozorováni zadumaným pohledem zářivých očí. Nikdo z nich nevěděl, že jejich podivný čaroděj, známý jim jako Šedivec, by svého společníka následoval.

Finnley

22. listopadu 2009 v 18:56 | Long |  vlčí hra

Finnley Věk: Rok a půl Povaha: Mírná, ztřeštěná, výbojná, energická, zasněná, podivínská, nesmělá, tichá, většinou samotářská, žijící ve své bublině bytí, jen s větrem v srsti, kapkami deště na čenichu, vzletnými myšlenkami a touhou po svobodě a rodině (smečce) v duši. Introvertní snílek, spíš melancholik, ale ne pesimista - snaží se vidět život lepší, než je, snad pro pár šťastných okamžiků, které jí vynahradí zkažené dětství. Ve všem hledá něco kladného, žádný pád nevidí tak černě, aby se nepokusila znovu vstát a jít. Je to neskutečně éterické, svobodné a citlivé stvoření - většinou vše prožívá intenzivněji, vidí zázraky a nepochytitelnou krásu v ,,obvyklých" přírodních jevech.. Někdy si na sebe bere až moc zodpovědnosti a snaží se vše řešit kompromisy, obloukem se vyhýbá hádkám, které s ní dokáží dost zacloumat, ikdyž se jí třeba netýkají. Vzhled: (odmyslet ta křídla) Finna Minulost: Narodila se ve smečce plné sporů, hádek a rozepří, která se krátce po jejím narození rozvrátila. To se na ní podepsalo a proto nenávidí jakékoli konflikty nebo hádky. Její otec s matkou už dále nesnesli společný život a rozešli se jinými směry.. Byla nejmladší z vrhu, tak zůstala nejdéle s matkou, zatímco její sourozenci se lhostejně vydali svými cestami. Její matka se stařím onemocněla a nepřežila zimu. Finna, sotva roční vlče, se o sebe musela postarat sama, a dost bídně živořila. Jiné vlky pro svou ostýchavost a nesmělost nevyhledávala, sílu čerpala ze samoty a svých snivých představ. Díky své minulosti se z ní stala chladnější samotářka uchovávající odstup od ostatních. Lidí se bála a ze strachu se zrodila nenávist a agrese. Přes to všechno je to ale ještě pořád takové hravé vysmáté vlče, které se snaží jen poklidně a svobodně žít..

Gailen

22. listopadu 2009 v 18:50 | Jaen |  vlčí hra

Jméno: Gailen
Věk: 2 roky
Výška v kohoutku: 100 cm

Černá vlčice s hnědýma očima. Vyrůstala v lesích s rodnou smečkou, kterou jí povraždili lidi. Od té doby se toulá na vlastní pěst, před lidmi vždy utíká. Touží po pomstě, ale brání jí v tom její bojácná povaha. Nedůvěřuje ani lidem, ani vlkům; žije si sama pro sebe, povídá si s větrem a doufá, že jednou zasvítí slunce i do jejího kožichu. Je vcelku optimistická, co se týče představ do budoucnosti - ovšem když přijde na činy, stává se z ní pesimistka.

Kam dál